„Kuk! Tak jsem tady!“
Tak to jsem si pomyslel, když jsem v sobotu 14. února roku 1998 poprvé spatřil světlo Světa, pak spoustu cizích lidí v bílých pláštích, tatínka a pak i maminku. Bylo přesně 18 hodin 35 minut. Někdo se zeptal, jak se ten chlapeček bude jmenovat a tatínek řekl, že se jmenuju Michal a už mi to zůstalo. Pak mě odnesli do malinké místnůstky, kde mě změřili a zvážili – 4130 gramů a 54 centimetrů! Byl jsem na sebe hrdý. Pak mě zase někam nesli a mě se chtělo strašně řvát, protože jsem si uvědomil, že mě vyhnali z mého sice těsného, ale zato měkoučkého a teploučkého pelíšku v maminčině bříšku. Jenže tady „venku“ bylo tolik nových a zajímavých věcí, že jsem ani k žádnému protestu nedostal. Začal jsem objevovat své okolí a hlavně jsem musel začít plnit své miminkovské povinnosti…
Tak zaprvé papání – to je vám ale práce. U maminky v bříšku jsem nepřetržitě dostával takovou fajn trubkou samé dobrůtky a teď jsem si musel sám hledat čudlík, co z něj teče mlíčko! Někdy ale mlíčko neteklo, to jsem měl v pusince zase jiný čudlík, ale zato se mi pak chtělo hrozitánsky spinkat. No a nakonec ta nepříjemnost s podivnou papírovou věcí, co mi dávali na zadeček! No hrůza, pořád tam bylo mokro a taky se tam občas objevilo něco nevoňavého a mazlavého. Ale stačilo se ozvat a maminka si vždycky věděla s tou nepříjemností rady a za chvilku jsem byl zase čistý a suchý. A tak to šlo pořád dokola – papat, kakat, čůrat a spinkat. No co byste po mě ještě chtěli? Občas se na mě přišli podívat velicí lidé, co se jim říká babička, dědeček a ještě spousta jiných, kteří říkali že jsem krásné miminko, chovali mě v náručí, šišlali na mě a všelijak se pitvořili. Mě to bylo ale úplně jedno. Ke štěstí mi úplně stačilo, že mám po ruce maminku s papáním a tatínka k obveselení.
